Posluchači, DXeři a radiomonitoring

Na úvod bych se rád zamyslel nad tím, co to vlastně znamená slovo “posluchač” ve smyslu radiového vysílání. Na tento výraz se bohužel nabalilo podvědomě mnoho negativních přívlastků, ačkoliv k tomu není důvod. Když někomu řeknete, že se zaobíráte poslechem, spousta lidí si představí od nějakých tajných agentů, až po policajty. Přitom posluchačem se stává přeci každý automaticky, když si v autě zapne autorádio a naladí si místní rozhlasovou stanici.

Termín “posluchač” nebyl ovšem vždy spojován jen s odposlechem a porušováním tajemství předávaných zpráv, znamenalo to také základní předpoklad pro udělení rádioamatérské licence. V minulých dobách musel začínající radioamatér přesně vědět co kde a jak vysílá (samozřejmě v rámci radioamatérských pásem), jak se stanice identifikují a současně tak získával i povědomí o tom, jak funguje ionosféra, jaké procesy se v ní objevují a jak ovlivňují podmínky šíření a za jakých podmínek a v jakých pásmech je možné uskutečnit spojení. Vlastnictví přijímače ať fabrického nebo častěji podomácku vyrobeného bylo nutností a základem pro další vlastní rozvoj.

Před rokem 1989 bylo vlastnictví přijímače (především širokopásmového a nebo dokonce vyrobeného na západě) automaticky považováno za něco podezřelého a předpokládalo se, že je používán k poslechu “nepřátelských” zahraničních rozhlasů, a nebo k porušování telekomunikačního tajemství a odposlechu státních složek. I když byla dostupnost a možnost koupě takových zařízení velmi omezená, i tak se našla část nadšených posluchačů, kteří byli ochotni nejen obětovat větší sumu peněz na pořízení přijímače, ale také riskovat to, že se velmi rychle dostanou do hledáčku státní tajné bezpečnosti.

Po převratu se situace změnila. Zahraniční trhy se otevřely státům východní Evropy, padlo mnoho omezení, regulací a zákazů. Dostupnost občanských, radioamatérských i profesionálních radiostanic, ale také přehledových širokopásmových i speciálních přijímačů se rapidně zvýšila. Nákupy drahých speciálních stanic či přijímačů už nebyla jen doména vládních institucí a armády. Vše bylo omezeno jen finančními možnostmi uživatelů. Telekomunikační odvětví zažívalo ten pravý boom. Na trhu se objevovaly co půlrok novinky ze světa přijímací i vysílací techniky. Budovaly se velké rádiové sítě určené pro soukromé nestátní subjekty. Velký rozmach zaznamenalo bezdrátové telefonní spojení ( před rokem 1989 jen doménou vyvolených ) a to jak ve formě analogové telefonní sítě NMT, tak velmi záhy i první digitální sítě GSM. Velký rozvoj se odehrával i na poli televizní a rozhlasové, po Evropě vznikaly stovky soukromých rozhlasových stanic a desítky televizních pozemních kanálů.

Celkem logicky se s novou dostupnější profesionální radiotechnikou zvýšil značně i zájem (nejen) radioamatérů posluchačů o možnost sledovat do té doby málo známá profesionální radiová pásma a to jak krátkovlnná, tak lokální v pásmu VKV. V této době se objevuje mimo stolních širokopásmových přehledových přijímačů i nový typ přijímacího zařízení. Jednalo se o vyhledávací přijímače určené k nalezení blízkých služeb a monitoring profesionálních pasem. Označeny byly tyto přijímače jako “radioscannery”. Na nás trh se dostávala zpočátku produkce určená především pro americký a později pro anglický trh. Kvalita těchto přijímačů z dnešního hlediska nebyla valná, ale byla to změna a nový typ přijímačů, který si velmi záhy našel své zastánce a uživatele. Byl to velký krok v možnostech sledování profesionálních služeb – do té doby jen doména správního orgánu kmitočtového spektra, popřípadě armádních složek.

Nové tisíciletí znamenalo v profesionálních komunikačních systémech velkou vlnu digitalizace. Již v devadesátých letech se objevovaly digitální radiové sítě (GSM, Tetrapol, APCO25), ty ale sloužily především k zamezení náhodného odposlechu předávaných zpráv náhodným posluchačem (i radioamatérské stanice byly již v devadesátých letech vybaveny širokopásmovými přijímači a bylo tedy možné poslouchat stanice i mimo radioamatérská pásma), ale vzhledem k pořizovací ceně digitálních stanic nebo kryptovacích modulů se jednalo především o doménu státních a vojenských složek. Skutečná digitalizace civilního radiového provozu začala až v polovině prvního desetiletí nového tisíciletí. Na trhu se začaly objevovat stanice několika digitálních standardů, které postupně akceptovala většina výrobců profesionální radiotechniky. Jednalo se o standardy DMR (Digital Mobile Radio), TETRA (Terestrial Trunked RAdio system) a pozadu nezůstaly jak telefonní sítě, které již umožňují hlasovou komunikaci Voice over IP či uživatelské digitální sítě tím pádem i mnohem jednodušší vytváření virtuálních uživatelských hlasových sítí a o digitalizaci rozhlasu a televize myslím nemusím mnoho mluvit. Digitalizace se ovšem nevyhnula ani radioamatérským pásmům. Zde se objevily v zásadě tři digitální komunikační systémy – DSTAR (Digital Smart Terchnologies for Amateur Radio), upravený profesionální systém DMR a systém od firmy Yaesu FUSION.

Možnosti posluchačů se ovšem neomezují jen na pořízení drahých jednoúčelových přehledových přijímačů. Vzhledem ke stále dostupnější velmi výkonné výpočetní technice se staly velkou samostatnou kapitolou softwarově definované přijímače. Tedy zařízení, které zpracovávají buď část a nebo celé přijímané pásmo přímo A/D převodníky a parametry těchto přijímačů lze měnit pomocí vhodného nastavení zpracovávání převodníky popřípadě dalšími DSP obvody. Tato technika otevřela civilnímu sektoru netušené možnosti jak ve sledování radiových pásem, sledování celého spektra, měnících se podmínek šíření, ale také možnosti zpracování digitálních druhů provozu, aniž by byla k dispozici originální technika. Pořizovací cena těchto přijímačů začíná na několika stokorunách a končí v řádech tisíců EUR.

Radiový poslech a posluchače lze rozdělit do několika základních kategorií. Základní skupinou jsou posluchači, kteří se zaobírají především vzdáleným příjmem, tj. sledováním podmínek šíření a “lovení” vzácných stanic, tedy stanic, které nejsou za běžných podmínek se standardním vybavením slyšitelné a to jak v pásmech DV,SV a KV, tak v pásmu VKV. Další početnou skupinou jsou posluchači, kteří “loví” vzácné stanice či vzácné země. Zde se nemusí vůbec jednat o sledování stanic neveřejných služeb, ale o prohledávání rozhlasových či televizních pásem (RTV DXing). Pak zde figurují posluchači radioamatérských pásem, kteří se specializují na lovení vzácných expedičních stanic, popřípadě se zúčastňují radioamatérských závodů v kategorii “SWL”.

A na konec jsou zde posluchači, kteří se specializují na sledování profesionálních služeb a zde si samozřejmě, jako v každém oboru, najde každý to, co ho zajímá. Někteří posluchači hledají stanice BMIS (Obecní rozhlas) a snaží se odhalit, o kterou vesnici nebo město se jedná (a někdy je to skutečně detektivní práce), jiní sledují leteckou dopravu (těch je bohužel dnes minimum). Některým posluchačům stačí poslouchat místní služby (dopravní podniky, taxi apod.), jiní sledují podmínky šíření a hledají služby ze vzdálených koutů republiky nebo ze zahraničí. Každý si najde to, co ho nejvíc baví.