Radiostanice pozemní pevné a pohyblivé služby na území Československa I. (50. léta)

Úvodní slovo

Najít věrohodné a komplexnější informace z poválečných dob počátků profesionální (nearmádní civilní) radiokomunikace není nic jednoduchého. Nedostatek přesných a podrobných informací odráží tehdejší bouřlivou dobu výstavby po stránce technické, ale také zásahy politické moci. Z kusých a leckdy i vzájemně si odporujících informací jsem se pokusil složit alespoň částečnou základní chronologii vývoje radiotechniky po druhé světové válce a v této kapitole v letech padesátých.

 

Počátky

Za první republiky, tedy v prvních třech dekádách dvacátého století, byly radiostanice používány výhradně pro účely spojení námořní, letecké, armádní a později pro přenos telegramů poštovní službou v komerční ale i vládní a diplomatické sféře . U nás se na vývoji radiových pojítek pro vojenské účely podílely mimo soukromých firem typu Telegrafia a.s. v Pardubicích především pražské Vojenské Telegrafní Dílny (VTD) ve Kbelích. VTD vyvíjely vojenskou spojovací techniku pro ČS armádu až do okupace, kdy se staly součástí říšského válečného průmyslu. I během druhé světové války měl tento podnik za úkol vyvíjet a vyrábět spojovací techniku ale pro německou armádu. Formálně byly Vojenské Telegrafní dílny obnoveny v roce 1945 a ihned navázaly na válečnou výrobu německé radiotechniky a pokračovaly jak ve vývoji původních německých radiostanic, tak zcela nových řad spojovací techniky dle potřeb nové doby.

Na začátku roku 1946 vznikl národní podnik TESLA, který dostal na starosti výzkum, vývoj a výrobu veškeré spotřební, ale i speciální elektrotechniky. Mezi lety 1946 a 1948 došlo ke znárodnění několika desítek firem a fabrik, které vyráběly jak elektro, tak telekomunikační techniku a jedním z nich byl i výše jmenovaný podnik Telegrafia a. s. v Pardubicích. V rámci podniku TESLA vznikl v roce 1950 speciálně vytvořený Výzkumný ústav pro sdělovací techniku A.S. Popova (VÚST), který měl na starosti mimo dalších důležitých směrů i vývoj radiových pojítek pro civilní účely.

Výroba prvních civilních radiostanic se přesunula z kbelských VTD do dvou pražských závodů TESLA RADIOSPOJ a TESLA HLOUBĚTÍN. Prvně jmenovaný RADIOSPOJ měl ještě na starosti první řadu civilních radiostanic. Výroba byla ale od roku 1952 postupně přesunuta do podniku TESLA PARDUBICE a RADIOSPOJ se začal specializovat na techniku přenosovou a televizní. TESLA HLOUBĚTÍN se orientovala na vývoj a výrobu radiostanic a spojovací techniky ministerstva vnitra (krátké období do roku 1953 také ministerstva národní bezpečnosti) a agenturní (špionážní) techniku.

V roce 1950 byl schválen první zákon č.72 „zákon o telekomunikacích“ ve kterém se mimo jiné určuje jako povolovací orgán pro civilní specializované radiostanice “Poštovní správa” a pro testovací či radioamatérské radiostanice “ministerstvo vnitra”. Tyto orgány také měly právo kontrolovat dodržování povolení. Dále se v nařízení vlády č. 73/1950 poprvé objevuje definice “pohyblivých stanic”, “pozemních stanic” a “pevných radiových stanic“ tak, jak je s drobnými úpravami známe dodnes. V tomto zákonu byly mimo jiné určeny i služby (mimo ministerstvo vnitra a obrany), které vůbec mohly žádat o povolení používat speciálně předělené kmitočty. Jednalo se konkrétně o dopravní podniky a vlastníci dopravních prostředků (taxislužby), energetické závody, vodárny, okresní ústav národního zdraví (OÚNZ), hasičský záchranný sbor (HZS) a vědecké ústavy.

 

50. léta

Radiostanice JALTA

V druhé polovině čtyřicátých let a během první poloviny padesátých se u nás objevovala řada radiových pojítek především v pásmu středních a krátkých vln z původní válečné produkce jakož i “kořistní” radiostanice německé a anglické armády.

V pásmu krátkých vln bylo budováno záložní radiové spojení za metalické telefonní linky pro účely SNB (Sbor Národní Bezpečnosti  – nynější policie) a mimochodem také nepřekvapivě mezi krajskými výbory KSČ a ústředím komunistické strany v Praze. K tomuto účelu sloužila radiostanice s označením Lo70 KL40 „JALTA“, která byla vyráběna ještě za války v bývalé továrně Telegrafia v Pardubicích. JALTA byla třídílná elektronková radiostanice pracující v pásmu dlouhých a krátkých vln určená pro letectvo. Stanice vysílala v rozsahu 300-600 kHz a 1500-7500 kHz amplitudovou modulací pro fonetický provoz a nemodulovanou telegrafii. Výkon stanice byl 70W pro telegraf a 40W pro fonii. Stanici bylo možné napájet jak ze sítě 110 /220V, tak ze 24V baterie.

Radiostanice se do začátku padesátých let v civilním sektoru, tedy průmyslu a dopravě de facto nepoužívaly. Jedinou vyjjímkou bylo zemědělství, kde se při sklizních používalo radiového spojení.

Radiostanice UROŽAJ

Toto spojení zajišťovali často radioamatéři využívající stanice vlastní konstrukce pracující v radioamatérském pásmu, anebo později velmi oblíbenými upravenými vojenskými stanicemi RF11 s označením „PETR”.

Díky dobrým vztahům se Sovětským svazem a v rámci hospodářské pomoci, mohli v některých částech země naši zemědělci používat sovětské radiostanice vyráběné ve Dněpropetrovském radiozávodu s označením „Urožaj II“. Jednalo se o pěti-elektronkové jednokanálové stanice pracující na fixním kmitočtu v pásmu 2-3 MHz s výkonem 800 mW vysílající amplitudovou modulací. Jak často a s jakým výsledkem se tyto stanice u nás používaly jsem již bohužel v žádných pramenech nenašel.

 

ORLÍK

První přenosná civilní radiostanice, která vycházela z již zmiňované vojenské RF11, byla představena v roce 1952. Její typové označení je 554500 a civilní označení “Orlík”, které není náhodné. Již koncem čtyřicátých let probíhaly projekční práce na velkém vodním díle se stejným názvem (které v roce 1954 začalo vznikat) a vznikla tak potřeba radiového spojení v rámci této na tehdejší dobu megalomanské stavby.

Jednalo se o jednokanálovou čtyř-elektronkovou stanici, která pracovala v pásmu 35 MHz. Stanice měla superreakční přijímač, nebyla řízena krystalem, ale stejně jako vojenská verze, L-C obvodem. Proti vojenské verzi byla ovšem místo ladicího kondenzátoru osazena hrníčkovými kondenzátory, na kterých byl nastaven pevně jeden ze sedmi kmitočtů označených v přední části stanice písmenem A až G. Konkrétně se jednalo o následující kmitočty:

Radiostanice ORLÍK

A – 34,800 MHz

B – 34,900 MHz

C – 35,000 MHz

D – 35,100 MHz

E – 35,200 MHz

F – 35,300 MHz

G – 35,400 MHz

Stanice vysílala výkonem jen 60 mW do prutové antény, na baterie bylo ovšem možné stanici provozovat až 30 hodin. Radiová pojítka ORLÍK byla určena pro spojení na velmi krátkou vzdálenost jako například na železničních vlečkách v ostravských vysokých pecích. Tato stanice byla později ještě velmi dlouho hojně využívána v upravené verzi pro radioamatérské účely.

 

Radiostanice AMOS

AMOS

Jako první přenosnou radiostanice určenou speciálně pro civilní služby bych označil stanici AMOS (označení TESLA 554600), kterou vyráběla TESLA RADIOSPOJ v letech 1952-55 (v literatuře je uváděna i TESLA PARDUBICE, kam byla zřejmě výroba během padesátých let přesunuta). Jednalo se o jednokanálovou radiostanici řízenou krystalem v zapojení jako superhet s devíti elektronkami. Stanice pracovala v pásmu 75-100 MHz. Pro přenos hlasu používala amplitudovou modulaci a výkon do prutové antény byl již celých 500 mW. Ve stanici byly použity jako zdroje kmitočtu dva krystaly (kolem 13 MHz), jeden pro vysílaní a druhý o 76 kHz posunutý pro příjem. Kmitočet krystalů se násobil 6x, čímž přijímací krystal vytvářel lokální oscilátor posunutý o mezifrekvenci 456 kHz. Radiová pojítka AMOS byla používána dle dochovaných kusů v některých částech republiky u energetických závodů.

 

AMTRA

Jelikož se plánovalo i budování větších radiových sítí, kde bylo potřeba řešit i dispečink, tedy spojení ze základnové stanice. Kolem roku 1954 byla vyvinuta základnová radiostanice s označením AMTRA. Mělo se jednat o vícedílnou celo-elektronkovou stanici. Pracovala v pásmu 80-95 MHz a pro přenos hlasu se měla používat stejně jako stanice AMOS amplitudovou modulaci. Výstupní VF výkon byl ovšem 15W. Tato stanice tedy měla pravděpodobně sloužit pro spojení základnových stanovišť, nebo pro spojení mezi přenosnými pojítky a dispečinkem. AMTRA byla v roce 1955 vystavována spolu se stanicí AMOS na brněnský výstavních trhách, není ovšem jasné, zda byla někdy skutečně používána v praktickém provozu. Jednalo se tedy pravděpodobně jen o vývojové zařízení VÚST, její fotografie se ale bohužel nedochovala.

 

FREMOS

Základnová verze FREMOS I.

Průkopníkem, a tak trochu pokusným králíkem pro VÚST (Výzkumný Ústav Sdělovací Techniky) v oblasti radiového spojení byla záchranná stanice ÚNV hlavního města Prahy. Na jaře roku 1952 byla instalována na dispečink ÚVN v Kolínské ulici a do sanitního vozu se státní poznávací značkou P-11.947 nová radiostanice s označením FREMOS. Od tehdejšího povolovacího orgánu tedy Československé státní pošty n.p. dostala záchranná stanice přidělený kmitočet 35,9 – 36 MHz (dnes bychom asi řekli středový kmitočet 35,950 MHz) a dva volací znaky. Mobilní stanice měla známý televizní volací znak “Sestra” a základnová stanice měla krkolomný volací znak “Hlavní stanice č.19”.

Vysílací výkon byl u obou radiových pojítek 15W a zkoušelo se spojení mezi základnovou a mobilní stanicí po Praze a okolí. Jelikož ale stanice nedosahovaly dostatečné citlivosti (typická citlivost byla udávaná v řádech mV), spojení nad 20 km od hlavní stanice bylo v podstatě nemožné.

Na počátku roku 1953 byla tedy základnová stanice doplněna o zesilovač výkonu na dnešní dobu nepředstavitelných 150W. Ani to ovšem nestačilo a tak došlo ještě během roku 1953 k oddělení přijímací a vysílací části. Zatímco základnová stanice vysílala z původní adresy ÚNV, přijímací stanice byla instalována na vodárenskou věž v Korunovační ulici u letenské pláně a modulace byla dopravován na dispečink pomocí telefonní linky. Ke konci roku 1954 bylo zažádáno o montáž dalších sedmi radiostanic typu FREMOS do sanitních vozů.

První povolení ÚNV pro pásmo 36 MHz

Radiostanice FREMOS byla několikadílná celo-elektronková vysílací stanice, která vážila díky rotačním měničům napětí úctyhodných 30 kg. Tato stanice měla oddělenou část přijímací, vysílací a část s měniči napětí. První verze stanice byla ještě z části osazena inkurantními elektronkami, které byly ale nahrazovány postupně elektronkami sériově vyráběnými Teslou Rožnov pod Radhoštěm. Stanice se vyráběla jen pro pásmo 35 MHz a měla jen jeden kanál řízený krystalem. Výkon měla již zmiňovaných 15W a používala pro přenos hlasu frekvenční modulaci.

Ačkoliv se tedy jednalo o zařízení, které bylo pásmově souhlasné se stanicemi ORLÍK, nebylo je možné spolu v jedné síti kvůli odlišné modulaci (AM vs. FM) provozovat.

V roce 1955 byla po různých změnách přijímací i vysílací části, především po odstranění rotačních měničů napětí, představena radiostanice FREMOS II. Tento typ mobilních stanic byl velmi úspěšně používán až do pozdních 60 let, kdy byly postupně nahrazovány novou řadou radiostanic TESLA VX.

 

Radiostanice VXV050 “Racek”

RACEK

V druhé polovině padesátých let začala do vysílací techniky pozvolně pronikat polovodičová technika. Do stávajících radiostanic byly postupně implementovány polovodičové prvky i když z dovozu ze západu. Jednou z nových stanic vyráběných již v podniku TESLA PARDUBICE, která byla ve finální podobě vyrobena v roce 1959, byla stanice s novým typovým označením VXV050 “RACEK”. Jednalo se o pětikánalovou přenosnou radiostanici „kabelkového“ typu. Stanice pracovala v pásmu 156 MHz s vysokofrekvenčním výkonem do antény 500mW. Pro přenos hlasu se používala frekvenční modulace. Uvnitř by jste nalezli 14 miniaturních elektronek a 14 dovozových germaniových tranzistorů. Jako zdroj kmitočtu pro oscilátory byly uvnitř instalovány dvě sady krystalových oscilátorů zvlášť pro přijímač a pro vysílač.

Stanice “Racek” uvnitř

Na svou dobu bylo toto pojítko poměrně unikátní, protože se zde začala užívat nová koncepce radiostanic a bylo zde užito několik důležitých technických prvků. Základní změna bylo samotné připojení antény pomocí asymetrického anténního konektoru. To umožňovalo připojit nejen prutovou anténu, ale také anténu externí a popřípadě i externí výkonový zesilovač (tato kombinace se také testovala u ČSD). Dalším důležitým prvkem bylo použití desky plošných spojů na propojení elektronických součástek. Do té doby se zapojovaly radiostanice pomocí letovacích nýtů v pertinaxové destičce. RACEK se skládal ze dvou samostatných, přes propojovací kabel spojených, částí. Jedna byla samotná stanice a druhá část byl napáječ. To bylo z důvodu toho, že se zde muselo vytvářet více různých napětí jak pro polovodičové součástky, tak pro žhavení elektronek. Racek byl vyráběn ve dvou napájecích variantách. VXV050/A pro napájení z baterií 4,8V a VXV051/A pro napájení 6V. Radiostanice RACEK byla dle dostupné literatury používána jako náhrada za stanice AMOS pro železniční posun ve vysokých pecích v Ostravě.

V roce 1952 dostaly československé státní dráhy přidělené spodní pásmo 150 MHz a tak letech začal vývoj v letech 1951-1958 prvních radiostanic pro tyto účely. Radiová pojítka měla být instalována jak na nádražích u výpravčích, tak přímo ve vlacích. U ČSD byly testovány již nové stanice RACEK. Vývoj ovšem nebyl úspěšně dokončen z důvodu nespolehlivosti elektronických součástek a mechanické konstrukce radiostanic. Na dráze se tedy začaly instalovat až radiostanice nové řady VXN v šedesátých letech, které byly výrazně spolehlivější.

VÍTKOV

Radiostanice “KOMETA”

Pro potřeby ministerstva vnitra (ministerstva národní bezpečnosti) a orgány jemu podřízené, byla v polovině padesátých letech vyvíjena mobilní radiová pojítka pro pásmo 75-100 MHz s označením VÍTKOV. Jednalo se o celo-elektronkové radiostanice s vysílacím výkonem 1W a používající pro přenos hlasu amplitudovou modulaci. Stanice měly být instalovány do vozů SNB.

KOMETA

Jednalo se o mobilní tříkanálovou radiostanici určenou pro mobilní dopravní jednotky SNB, které používaly motocyklů JAWA 350 (Nanuk). Tyto stanice pracovaly v pásmu 40 MHz. K těmto stanicím byly na motorky instalovány ještě přídavné koncové stupně. Bližší informace jsem bohužel nedohledal, ale předpokládám dle provedení stanice, že se budou datovat někam mezi lety 1958-1965 (do nástupu nové řady stanic VXW010).

RADIOSTANICE ŘADY “VESMÍR”

Radiostanice StB “SATURN”

Státní tajná bezpečnost (StB) měla samozřejmě k dispozici také svojí spojovací techniku. O této technice se z pochopitelných důvodů mnoho informací nedochovalo. V druhé polovině 50 let měla StB řadu radiových pojítek pracujících v pásmu 75 MHz. V počátcích používala StB elektronkové radiostanice HVĚZDA I, II a III. O těchto stanicích jsem mnoho informací nenašel, ale předpokládám, že se jednalo o mobilní nebo dokonce přenosné vysílačky.

V druhé polovině 50. let se začala vyrábět nová řada radiostanic. Základnová stanice měla označení VESMÍR. Jednalo se o jednokanálovou stanici řízenou krystalem s výkonem 1W a frekvenčně modulovaným hlasem. K této stanici patřily přenosné radiostanice s označením SATURN (jednokanálová stanice řízená krystalem), JUPITER (tříkanálová stanice řízena sadou krystalů) a VENUŠE (což byla vlastně mobilní verze JUPITERU doplněná o tranzistorový měnič napětí a elektronkový koncový stupeň). Ve všech těchto stanicích již byly z části použity polovodičové prvky.

Letecké pásmo

VÚST se v padesátých letech zaobíral vývojem i civilních leteckých radiostanic. V letech 1950-53 se jednalo se o stanici pro větroně s označením “SKŘIVÁNEK” a kolem roku 1953 civilní palubní letecká stanice s označením “ŠÁRKA”. Podle mého názoru se jednalo o předchůdce stanic řady “LS”.

 

RADIOVÁ PÁSMA A UŽIVATELÉ RADIOSTANIC 50. LET

Z období padesátých let a počátcích radiového spojení u nás se toho mnoho nedochovalo. Část informací byla velmi dlouho na stupni utajení „tajné“ a spousta techniky a technické dokumentace byla samozřejmě po nástupu nových řad radiových pojítek skartována a nenávratně zničena. Dle tehdy dostupné techniky a informací o tom, kdo měl možnost používat radiostanice usuzuji, že následující služby používaly tato pásma a stanice:

  • Radiostanice KOMETA (policejní muzeum)

    SNB : pásmo 32,35 nebo 44 MHz; radiostanice AMOS, VÍTKOV, KOMETA

  • StB: pásmo 75 MHz; radiostanice VESMÍR, VENUŠE,JUPITER, SATURN, HVĚZDA
  • OÚNZ: pásmo 36 MHz, později 40 MHz; radiostanice FREMOS
  • POŽÁRNÍCI: pásmo 32 MHz; radiostanice ORLÍK později FREMOS
    • 32,120 MHz (celá ČSSR)
    • 32,145 MHz (celá ČSSR, později dobrovolní požárníci)
    • 32,170 MHz
    • 32,195 MHz
    • 32,220 MHz
  • Horská Služba: pásmo 32 MHz později 33 MHz, dovozové radiostanice z UK, později stanice ORLÍK
  • JZD: pásma SV a KV, později pásmo 40 MHz; radioamatérské stanice a UROŽAJ II., později FREMOS
  • Lesní správa: pásmo 32 MHz, radiostanice ORLÍK
  • Železniční doprava Ostrava: 32MHz, později 156 MHz, radiostanice ORLÍK a později RACEK

 

Pokračování: Radiostanice pozemní pevné a pohyblivé služby na území Československa 2. – 60. léta

 


Jako zdroje informací a mediálních souborů v článku byly použity knižní materiály(např. amatérské radio apod.), internetové stránky (např. zelenavlna.com, kovacradio.estranky.cz, ok1uhu.nagano.cz apod.) a především osobní zkušenosti, paměti a vědomosti OK1UHU, OK1JLO, OK1XPL, OK1JKV a OK1PM, kterým tímto srdečně děkuji.

Vzhledem k omezeným informačním pramenům, pokud najdete v článku nepřesnosti nebo dokonce chyby, popřípadě pokud můžete článek doplnit o multimediální stránku, neváhejte mne kontaktovat, velmi rád článek opravím nebo doplním.


Verze 1.3