Československé radiostanice II. (60.léta)

60 léta

V první polovině šedesátých let byla používána u civilních služeb především vylepšená druhá verze radiostanice FREMOS II. a to jak v mobilních verzích, tak ve stacionárních modifikacích pro záchrannou službu, SNB (tehdy ještě obě služby využívající pásmo 40MHz) a další civilní služby. Jako přenosné stanice byl používán již z větší části polovodičový RACEK (VXV050/51), ale stále byly ještě používány pro nenáročné místní spojení i radiostanice ORLÍK.

V roce 1960 začal ve VÚST (Výzkumný ústav sdělovací techniky) dle národního plánu číslo K-3-9-14 vývoj nových radiových pojítek. Hlavním iniciátorem bylo ministerstvo vnitra, které nutně potřebovalo nahrazovat zastaralé radiostanice z padesátých let používané VB a dalšími složkami jako doplněk ke stávajícím řadám radiostanic, které byly vyráběny mimo n.p. Tesla. Navíc si na ministerstvu vnitra uvědomovali, že je radiové spojení důležité i pro rozvoj národního hospodářství a tyto radiostanice tak měly být k dispozici i pro civilní sektor. Byl tak navržen vývoj následujících řad radiostanic, z nichž některé realizované byly, jiné pro technickou náročnost nikoliv, nebo byly později upraveny.

  • VXM112 (základnová radiostanice) – 25 kanálů,50W, simplex i duplex
  • VXN111 (mobilní radiostanice) – 25 kanálů,10W, simplex i duplex
  • VXN111+VXX101 (mobilní základnová stanice) – 25 kanálů,10W, simplex i duplex
  • VXW100 (přenosná radiostanice) – 3 kanály, 0,5W, simplex
  • VXM300 (koncový stupeň pro VXW100) – 3W
  • VXW010 (přenosná stanice) – 1 kanál, 0,1W, simplex

Konec 50 let a počátek let šedesátých byl ve znamení nahrazování stávající elektronkové techniky polovodičovou. Nahrazováním aktivních prvků za polovodičové znamenalo několik zásadních posunů ve vývoji. Jednoznačnou výhodou byla možnost miniaturizace elektronických obvodů a tím i radiostanic jako takových. Nezanedbatelné bylo i zjednodušení napájení radiostanic.

Když byly používány jako aktivní prvky elektronky, bylo nutné vytvářet různá i vysoká napětí (především anodové napětí i v řádech stovek voltů). Tato atypická napětí se musela vytvářet z baterií pomocí rotačních měničů nebo napěťových násobičů. Kvůli vysokému anodovému napětí bylo nutné dbát při návrhu zapojení stanic i na bezpečnost obsluhy. U ručních radiostanic byl problém s napájením přechodem na polovodičové prvky vyřešen. Jediné kde v té době ještě používaly klasické elektronky, byly vysokofrekvenční koncové zesilovače u mobilních a stacionárních radiostanic, kde bylo potřeba vysílat výkonem v řádech desítek wattů.

V roce 1965 byly na brněnském výstavním veletrhu představeny nové typy stanic, tehdy ještě experimentální řady, které měly být vyráběny v brzké době sériově.  Jednalo se o stanice VXW010/MM (modulární model) jako představitel nové přenosné stanice a nový model mobilních stanic VXN111 (později sériově vyráběná pod označením VXN101).

Rok 1965 znamenal i začátek jedné zajímavé kapitoly a tou je historie občanských radiostanic na území ČSSR. V tomto roce bylo vzhledem k mezinárodním smlouvám schváleno pásmo 27 MHz pro použití k civilním občanským účelům. Povoleno následujících 16 kanálů v rastru 15 kHz:

26,970 MHz27,030 MHz27,165 MHz27,225 MHz
26,985 MHz27,045 MHz27,180 MHz27,240 MHz
27,000 MHz27,060 MHz27,195 MHz27,255 MHz
27,015 MHz27,075 MHz27,210 MHz27,270 MHz
CB radiostanice PETRA

PETRA

V 1965 roce se objevila v obchodech první občanská radiostanice s označením PETRA. Jednalo se o poměrně složitou a na svoji dobu velmi drahou radiostanici. Petra pracovala v pásmu 27 MHz a měla jen jeden kanál a výkon pouhých 20mW. Vysílací a přijímací část stanice byly dva oddělené bloky, takže celkové zapojení stanice bylo poměrně komplikované. Vzhledem k vysoké ceně a nepříliš povedené koncepci se těchto radiostanic nevyrobilo mnoho a byly záhy nahrazeny novými jednoduššími stanicemi.

CB Radiostanice VKP050

VKP050

Jelikož se stanice PETRA příliš nepovedla, spatřila v následujícím roce 1966 světlo světa o poznání jednodušší, a především levnější stanice s značením VKP050. Jednalo se opět o jednokanálovou radiostanici s amplitudovou modulací a výkonem 50 mW do jednoduché neladěné teleskopické antény, takže možnost spojení byla omezena jen na stovky metrů.

Tato stanice měla speciální zapojení, vysokofrekvenční části. Superrakční (superregenerační) přijímač měl jako zdroj kmitočtu obyčejný LC obvod a jeden krystal, který se používal jen pro vysílání. U aktivního prvku (VF tranzistor) se pak komplikovaně přepínal pracovní bod tak, aby sloužil v superreakčním režimu pro příjem a pro vysílání jako amplitudově modulovaný oscilátor. Zapojení ovšem bylo velmi zajímavé, takže schéma bylo dokonce otištěno včetně DPS (deska plošných spojů) v radioamatérském časopisu. Zajímavostí bylo i barevné provedení plastového těla, jelikož bylo možné tyto stanice koupit v různých barevných variacích.

Nové řady radiostanic 1964-1965 (první generace)

Ve zlomovém roce 1966 Tesla Pardubice vydává novou řadu dvou typů radiostanic pro profesionální použití. Jednalo se ovšem o první generaci nových radiostanic, u kterých se narazilo na spoustu problémů se sériovou výrobou. Problém byl totiž s častým použitím zahraničních dovozových součástek, které nebylo možné v požadovaném množství do republiky dovézt. Plánem bylo, aby bylo možné vyrábět stanice jen ze součástek, které si můžeme vyrobit. V roce 1965 byly představeny následující stanice.

VXW010/MM

Původní prototypová stanice VXW010

Vyrobeno této stanice bylo jen několik kusů. Zajímavostí této stanice byla nápadná designová podoba CB radiostanice Petra. Stanice měla teleskopickou anténu. Vysílací tlačítko (PTT) bylo umístěno pod anténou na levém boku a v pravém horním rohu byla umístěna hlasitost s vypínačem. Přesné zapojení radiostanice se mi nepodařilo sehnat, ale předpokládám, že byla větší část zapojení radiostanice použita pro sériově vyráběnou druhou generaci radiostanice.

VXW100

Prototypová verze VXW100

VXW100 v původní koncepci z poloviny 60. let měla jen 5 kanálů a vyráběla se ve verzích pro pásma 35, 44 a 80MHz. Výkon této stanice byl již 1 W do pásmově laděné prutové antény. Osazena byla germaniovými tranzistory OC170, OC72, 101NU70 jako nízkofrekvenční koncový stupeň a jako vysokofrekvenční koncový stupeň byly použity 3 dovozové tranzistory Motorola M1613. Samotná koncepce stanice VXW100 přinesla několik zajímavostí v mechanicko-elektrickém zapojení. Ve vstupní části přijímače byl zapojen dvoustupňový VF zesilovač s OC170 v kaskádě zesilovač-pásmový filtr. Na poslední mezifrekvenci byl použit dvanáctiobvodový (12 !!!) LC filtr soustředěné selektivity a zajímavostí jistě byla i destička dvoutónové selektivní volby s elektromechanickými filtry, stejná jako byla instalována do mobilních radiostanic VXN101.

I mechanická stránka první verze VXW100 byla poměrně odlišná od později sériově vyráběné řady. Nejvýraznější odlišností byl kanálový volič umístěný po vzoru VXV050 (Racek) z boku stanice. V horní části byl umístěn, i do druhé verze stanice převzatý, pákový ovladač zapínání stanice a selektivní volby, otočné prvky pro nastavení úrovně hlasitosti a úrovně šumové brány. Konektor pro připojení mikrofonu byl použit atypický kulatý. Druhá generace stanic již byla osazena obdélníkovým 6-pinovým konektorem používaným u všech stanic řady VXW.

Jelikož byly použity atypické dovozové součástky, se kterými samozřejmě nebylo možné pokrýt sériovou výrobu, ale také kvůli plánovanému masivnímu nahrazování germaniových polovodičů za křemíkové, bylo rozhodnuto, že se stanice v této podobě sériově vyrábět nebude. Několik let tedy procházela vývojem a to jak elektrickými změnami, tak i drobnými mechanickými. Oficiálně byla tedy představena VXW100 v nové podobě v druhé vlně nových radiostanic v roce 1969.

VXN101

VXN101 s prototypovou ovládací skříňkou

Jako náhrada za prostorově náročné a nevyhovující radiostanice FREMOS byly vyvinuty mobilní stanice s označením VXN101. I tato řada měla první generaci, která byla osazena prototypovou celoplastovou ovládací skříňkou, která byla osazena mimo základních ovládacích prvků i klávesnicí plánované selektivní volby. Stanice byla vyvíjena pro pásmo 40 a 80 MHz. Byla osazena třemi kanály a výkon z elektronkového koncového stupně bylo 10W.

VXW111

Měla být mobilní radiostanice osazená neuvěřitelným počtem 25 kanálů. Osobně se ale domnívám, že tato stanice existovala jen v prototypové verzi, pokud nebyla jen na papíře. Vzhledem k velkému problému s dodávkami piezokrystalových jednotek a jejich velmi vysoké ceně, si nedokážu představit, kolik by radiostanice musela stát. Už jen představa, jak vůbec lze umístit 25 krystalových jednotek ve stanici tak, aby nedošlo k jejich poškození vlivem vibrací v autě, mne přesvědčuje, že tato stanice byla jen navržena. Nikde jsem ani nenašel její foto, což mne v této domněnce utvrzuje.

VXW102 a VXW112

Je opět nikdy nerealizovaný projekt. Měly to být radiostanice určené pro základnová stanoviště, napájené přímo z elektrické sítě. Stanice měly být vlastně doplňkem mobilních a ručních radiostanic. To znamená, že měly pokrývat pásma těchto řad radiostanic, měly být vybavené budoucí selektivní volbou a vysokofrekvenční výkon měl býv případě verze VXW102 celých 10W a u verze VXW112 neuvěřitelných 100W. Opět se domnívám, že byly tyto stanice v lepším případě jen ve fázi prototypu.

Nové řady radiostanic po roce 1966

VXW010 seriová verze

VXW010 (VXW010/P)

Tato velmi populární ruční stanice měla celkem zajímavou a zdlouhavou historii vývoje. Posuďte sami.

  • 1960/12 – 1961/10 výzkum ve VÚST
  • 1962/10 – hotový první laboratorní vzorek (verze MM)
  • 1963/10 – první funkční vzorek
  • 1965 /4 – zhotovení prototypů v n.p. Tesla Pardubice (již nové verze)
  • 1965/11 – dokončení výrobních podkladů
  • 1965/12 – zahájení sériové výroby

Velkým problémem totiž byla dodávka potřebných součástek a dílů , ale také třeba výroba kvalitních a miniaturních piezokrystalových jednotek (PKJ), čímž se celá výroba zdržovala.

Stanice „desítka“ byla velmi zajímavá nejen na svou dobu nevídanými miniaturními rozměry a výjimečně malou hmotností, ale také tím, že již byla kompletně osazena polovodičovými prvky (pomocí germaniových tranzistorů řady OC170 a 102NU70). Další zajímavostí bylo také zajímavé plastové tělo radiostanice, které se ale od první verze VXW010 výrazně lišilo. Zatímco původní desítka měla ovládací prvky různě po stranách, nová verze měla vše umístěno do horní části stanice včetně klíčování. Ke stanici se pak dodávalo kožené pouzdro, jelikož stanici nebylo možné nijak připevnit k tělu operátora. Ke stanici bylo dodáváno i velké příslušenství od nabíječe, přes různé mikrofony až po různé typy antén.

Stanice měla jen jeden kanál a vysílací výkon do pásmově laděné prutové antény byl 100 mW. Desítka se vyráběla pro kmitočtová pásma 33-35 MHz, 44-46 MHz, 56-58 MHz (vojenská verze), 73-84 MHz a 150-174 MHz.

Přijímač byl koncipován jako klasický superhet s poměrně kvalitními filtry soustředěné selektivity, takže bylo možné rastrovat spolehlivě pásma v požadovaném kroku 25 kHz. Ve stanici byly použity tři jednotky PKJ. Dva krystaly byly použity pro přijímač, z nichž jeden sloužil jako zdroj kmitočtu pro mezifrekvenci (ten byl společný ve všech stanicích 11,174 MHz) a pak zde byl pár krystalů RX a TX párovaný na žádaný kmitočet. Přijímací krystal kmital na frekvenci blízké přijímané (s odečtem mezifrekvence) a vysílací kmitočet se násobil dle používaného pásma. Samotný kmitočet vysílacího krystalu byl modulován kapacitní diodou, čímž vznikala fázová modulace. Na přijímací straně byl používán pro demodulaci fázový diskriminátor pomocí germaniových diod. Stanice VXW010 byla aktivně používána velmi dlouho, až do první poloviny 70 let.

Stanice VXN101 s ovládací skříňkou VYO300

VXN101 (VXN101/A)

Byla tříkanálová stanice s VF výkonem 10 W, určená pro montáž do automobilu a na stacionární použití. Tato stanice se vyráběla pro pásma 33-35 MHz, 44-46 MHz a 73-84 MHz.

Stejně jako u ruční stanice, i zde byla použita koncepce odděleného přijímače. Zajímavým technickým řešením byla kmitočtová ústředna. Ta obsahovala 6 kanálových krystalů (PKJ) a pomocí přepínače na ovládací skříňce se přepínala kombinace krystalů pro příjem a vysílání. Kmitočet každého z vysílacích krystalů byl pomocí varikapů fázově modulován stejně jako u ruční VXW010. Ani nová verze stanice se ovšem neobešla bez úprav. Vzhledem k možnosti připojení externí antény na základnových a s tím spojené vyšší zatížení vstupních obvodů při příjmu na kmitočtově blízkých kanálech, bylo nutné upravit kanálovou selektivitu přijímače. Vznikla tak verze VXN101/A která se od původní verze 101ky lišila jen tím, že měla na mezifrekvenci místo tříobvodového filtru soustředěné selektivity pětiobvodový s lepší separací sousedních kanálů.

Stanice VXN 101 měla čtyři různé typy ovládacích skříněk, z nichž se do sériové výroby dostaly jen dvě. Prototypová verze VÚST je ta, kterou můžete vidět vyfocenou v knihách a prospektech s kovovým tělem a zaoblenými rohy. Dále byla verze plastová, která měla pod telefonním sluchátkem tlačítka (pravděpodobně pro selektivní volbu), tato se také nikdy do sériové výroby nedostala.

Ovládací skříňka VYO301

Do běžného provozu se dostala skříňka VYO 300 (viz. Obrázek), na kterou se fyzicky připojoval mikrofon “TEMÍR“, měla v sobě instalovaný jednoduchý reproduktor a čtyři základní ovládací prvky (hlasitost, šumová brána, přepínání kanálů a zapínací klíček). Později se objevila VYO 301, která měla již mikrofonní sluchátko i reproduktor mimo ovládací skříňku. Mikrofon byl umístěn ve speciálním držáku a reproduktor bylo možné přišroubovat na místo v autě dle potřeby, anebo přímo na tělo ovládací skříňky pomocí spojovacích držáků. Radiostanice byla v autě připojena přímo na 12V, jelikož byl uvnitř instalován i měnič napětí pro koncové elektronky.

VXM102

Jednalo se v základu o speciální variantu dálkově ovládané stanice VXN101. Byla to v podstatě vícedílná soustava základnové stanice jejíž jednotlivé části byly instalovány do rámové skříně. V tomto rámu byla instalována VXN101 s upraveným koncovým stupněm pro vyšší výkon (až 40 W), záložní originální VXN101, napájecí zdroj, připojovací jednotka vzdálené distribuce modulace přijímače i vysílače, popřípadě telefonní linky a u obsluhy na dispečinku instalovaný speciální základnový ovládací panel.

Napájecí zdroj pro VXN101 (VXM102) byl předmětem postupného vývoje. První verze zdroje měl označení VYY100. Jednalo se o zdroj 220V / 12V s možností připojení záložní baterie (na samostatné svorky), která byla současně dobíjena a při výpadku síťového napájení sloužila jako zdroj. Verze 100 byla ještě postavena na germaniových polovodičových prvcích, později byl vyráběn zdroj VYY101, který byl již postaven na křemíkových polovodičích. Nakonec se se stanicemi VXN101 na základnách dodával zdroj VYY102, který ale sloužil jen jako dobíječ baterií a základnová stanice pracovala jen z akumulátorů.

Selektivní volba

Zajímavou novinkou, která se objevila v souvislosti s novou řadou radiostanic, byla možnost jednoduché selektivní volby. Selektivní volání bylo možné obousměrně, ale jen základna měla možnost volat konkrétní mobilní stanici. Mobilní stanice ovšem mohla volat jen základnu. Princip byl poměrně jednoduchý. Z mobilní stanice mohla vysílal jeden tón o definované frekvenci (konkrétně „A“ – 1850 Hz) a tím vyvolala základnovou stanici. Směrem ze základny byl ovšem vysílán dvou-tón o různě definovaných frekvencích, který otevřel šumovou bránu jen konkrétní mobilní stanice. Každá mobilní stanice VXN101 totiž měla instalovanou destičku selektivní volby, ve které byly osazeny rezonátorové filtry na definovanou kombinaci tónů, čímž bylo určeno číslo stanice. Na základnové stanici byla instalována speciální velká ovládací skříň VYO 100, kde bylo možné volit číslo mobilní stanice. Možných kombinací bylo v případě dvou tónů 45. Teoreticky bylo vyvinuta i kombinace třítónová, která umožňovala volbu až 810 stanic (nenašel jsem ale nikde uvedený konkrétní příklad, zda byl tento systém někde v praxi použit).

Ruční stanice VXW010 neměla samozřejmě možnost zavřít audio obvod pod selektivní volbu (tu měly až stanice dalších řad), ale měla implementovaný jednoduchý tranzistorový tónový generátor (založený na tranzistorovém oscilátoru s R-C zpětnou vazbou), který přibližně odpovídal volacímu tónu „A“, pro volbu základny. To znamená, že i z ručních stanic bylo možné vyvolat základnovou stanici, ale zpátky nikoliv.

Selektivní volba ale nehrála roli jen v radiostanicích fónických. Samostatnou skupinu tvořily tzv. radiostanice povelové. Jednalo se v podstatě o jednokanálové (nebo možná vícekanálové verze ?) radiostanice koncepce VXW100, které měly připojený místo mikrofonu jednoduchý ovládací panel s několika tlačítky. Těmi se vyslal selektivní tón a na přijímací straně se sepnul příslušný výstup nebo výstup na příslušném přijímači. Toto ovládání bylo používáno v lesnictví, vodohospodářství, ale také samozřejmě v průmyslu. Povelové radiostanice měly označení VAS010 (parametry neznámé), VAS100 (parametry neznámé), VAS150 (parametry neznámé) a VAW010 (jednokanálová stanice – až 6 povelů).

Druhá vlna nových radiostanic po roce 1969

Vývoj profesionálních stanic se s novou řadou stanic rozhodně nezastavil. Odstraňování nedostatků předchozích verzí spolu s postupnou miniaturizací elektronických prvků vedlo k vydání dalších řad radiostanic. Roky 1967-1969 přinesly v nabídce podniku Tesla další novinky a rozšíření nabídky radiových pojítek pro civilní profesionální odvětví. V roce 1969 byla představena další řada stanic VX. Objevila se na několik příštích desítek let standardizovaná podoba kapesní radiostanice s označením VXW020, k ní byla vydána kompletně přepracovaná vícekanálová přenosná stanice s označením VXW100 a mobilní radiostanice se dočkaly novější verze VXN110 a k ní základnové vysokovýkonové verze VXM116.

Největší změnou u těchto řad radiostanic bylo masivní nahrazování germaniových polovodičových prvků za křemíkové. Bylo více používáno modulárního řešení obvodů stanic. Jednotlivé části radiostanic byly implementovány do malých elektrických bloků a bylo tak možné jednoduchým způsobem měnit jejich zapojení v případech, kdy se elektrické zapojení stanic pro různá kmitočtová pásma lišilo. U nové řady stanic navíc došlo k nahrazování filtrů soustředěné selektivity, původně tvořených L-C obvody za výrazně kvalitnější piezokrystalové filtry.

Hlavním “zákazníkem” Tesly bylo ministerstvo vnitra, jelikož bylo potřeba vybavit radiostanicemi především VB na okresní úrovni a kriminální službu. Tesla samozřejmě výrobu nestíhala a tak bylo rozhodnuto o nákupu základnových radiostanic v politicky neutrálním Dánsku u firmy STORNO. Výsledek tak byl, že na konci 60 let byly bez vyjímky všechny základnové stanice osazeny zařízením této firmy.

Stanice VXW020

VXW020

„Dvacítka“ byla poměrně velkým technickým krokem kupředu. Nejvýznamnější byla zcela jistě změna designu a celkového interního mechanického provedení. V původní stanici VXW010 byla celá elektronika posazena na čtyři různě tvarované desky tak, aby se vše poskládalo kolem interního reproduktoru a vysílací část byla oddělená od přijímací a nízkofrekvenční. Uživatel pak držel v ruce celou radiostanici a ovládal ji včetně klíčování stiskem tlačítek v horní části stanice. VXW020 již byla koncipována úplně jinak. Uživatel nosil za pasem tělo stanice s prutovou anténou a v ruce jen mikrofon s reproduktorem. Tělo radiostanice bylo celokovové (mimo krytky na akumulátory) a to včetně mikrofonu, takže i mechanická stránka doznala výrazného vylepšení.

Uvnitř kovového krytu stanice byly pomocí kovového rámečku připevněné jen dvě desky plošných spojů. Jedna, na které byl umístěn kompletní přijímač s NF částí a druhá byla vysílací část včetně modulační cesty. Stanice již disponovala možností volby tří kanálů a vyráběla se pro pásma 33-35 MHz, 44-45 MHz a 73-84 MHz a 150-174 MHz. Vysokofrekvenční výkon do pásmově laděné prutové antény byl 200 mW.

U VXW 020 byly germaniové polovodičové aktivní prvky nahrazeny křemíkovými až na NF koncový stupeň, který zůstal stále tvořen dvojicí germaniových tranzistorů. Jako zdroj kmitočtu pro všechny tři kanály byly samostatné PKJ jednotky vždy v páru pro každý kanál (jeden přijímací krystal s ofsetem mezifrekvence a jeden vysílací, jehož kmitočet byl poté násoben na požadovanou hodnotu). Přijímač již byl kompletně osazen prvky soustředěné selektivity po vzoru předchůdkyně VXW010, ale v modernější verzi.

U antény byl jednoduchý pásmově laděný obvod, poté předzesilovač tvořený tranzistorem KF525 a za ním čtyřnásobná neladěná pásmová propust (toto zapojení znamenalo omezení v tom, že používané kanály mohly být od sebe kmitočtově maximálně 0,2 – 1MHz dle pásma). Pak již následoval první směšovač s kmitočtem oscilátoru přijímacího krystalu, opět s KF525. Výsledný produkt byl filtrován monolitickým piezokrystalovým filtrem 10,7 MHz (15 kHz šířky pásma) a poté opět směšován s kmitočtem mezifrekvenčního oscilátoru. Tím vznikla druhá mezifrekvence 455 kHz a ta byla opět filtrována, tentokrát čtyřnásobným LC filtrem. Poté následoval demodulátor a nízkofrekvenční obvody. Tento princip zapojení ručních stanic se používal ještě v následujících generacích, ale s použitím novějších polovodičových prvků. Hybridní obvody byly nahrazovány hybridními SMD destičkami a později integrovanými obvody.

Jak již jsem uvedl, celá stanice měla kovovou konstrukci, a to včetně designových kovových chromovaných ovládacích přepínačů, kterými bylo možné na první pohled odlišit VXW020 od následujících řad radiostanic i když byly umístěné do stejného šasi. Tělo stanice mělo i gumová těsnění proti vlhkosti a reproduktor (mikrofon) měl v sobě membránu proti vniknutí vody. K této verzi stanice již byla možnost instalace bloku selektivní volby na spodní část šasi a možnost použití speciálního mikrofonu s tlačítky pro vysílání tónů ve standardu TESLA SELECTIC.

Stejně jako původní desítky, ani zde nebyla přímo na těle stanice nikde možnost přichycení stanice za pasem a bylo nutné stanici vložit do koženého pouzdra s poutkem. Zajímavostí tohoto pouzdra by speciální výřez pro štítek na těle stanice s uvedenými frekvencemi nebo kódovým označením kanálů (viz dále). Stanice VXW020 byla používána dlouhých deset let až byla nahrazena druhou generací stanic typu „PR“.

Stanice VXW100 sériové řady

VXW100 (druhá verze)

Přenosná stanice VXW100 prošla velkým vývojem a výsledkem byla velmi oblíbená, zajímavá stanice používaná jak civilními službami, tak složkami (v roce 1970 vzniknuvšího) federálního ministerstva vnitra.

Radiostanice byla vyráběna typově pro standardní pásma 33-35 MHz, 44-45 MHz a 73-84 MHz a 150-174 MHz. K dispozici mohlo být až 8 kanálů volených v horní části stanice mechanickým přepínačem. Výkon stanice byl stejný jako u první verze 1 W do pásmově laděné prutové antény. Velkou výhodou tohoto zařízení byla jeho univerzálnost. Jednalo se v podstatě o kombinaci přenosné a mobilní stanice. V základní verzi bylo možné ke stanici jen připojit akumulátor a provozovat ji jako přenosné pojítko v terénu, do spodní části bylo ale možné připojit přímo nabíjecí zdroj, který byl pak součástí těla zařízení a tak se z ní stala stacionární stanice. Mezi napájecí zdroj (nabíječ akumulátorů) a tělo stanice bylo možné navíc připojit i jednotku selektivní volby (na stejném principu dvou tónů selektovaných pomocí elektromechanických filtrů jako u ostatních typů stanic) a jednotku selektivního vyzvánění, tedy možností selektivní volby základnové stanice.

Po elektrické stránce doznala stanice spousty zásadních změn. Jednak byly nahrazeny germaniové tranzistory OC170 křemíkovými KF124,173 apod. Dvanáctiobvodový LC filtr soustředěné selektivity byl nahrazen piezokrystalovým fitrem a periferní konektory byly unifikovány s ostatními řadami radiostanic.

VXW100 sloužila jak jako přenosná stanice, tak jako stanice na základnu díky tomu, že bylo možné do dolní části připojit napájecí zdroj a provozovat tak zařízení trvale. Vzhledem k vyráběným pásmům mohla byt stanice použita jak pro běžné civilní služby (taxislužby, energetika, vodárny apod.) tak pro armádní účely v pásmu 45 MHz, ale také pro SNB v pásmu 75 MHz a 80 MHz, nebo československé statní dráhy v pásmu 150 MHz. Dle nařízení ministerstva vnitra byly stanice VXW100 používány na všech motocyklech VB doplněné navíc o zesilovač 5W (jeho podobu ani provedení jsem zatím nikde v dokumentech nenašel).

VXN110 simplexní verze s VYO301

VXN110

Mobilní stanice VXN101 se dočkaly jako další v řadě modernizace a vznikla tak upravená stanice VXN110. Zásadní změnou oproti původní verzi byl přechod na křemíkové polovodiče československé výroby, čímž byla zaručena, stejně jako u všech předchozích stanic nové řady, nezávislost na dovozu součástek ze zahraničí. VXN110 mohla mít osazených až 12 kanálů a VF výkon 10W. Ačkoliv byla celá stanice polovodičová, koncový VF stupeň zůstal stále elektronkový.

Zajímavou změnou byla samotná koncepce tvorby signálu v rámci přijímače a vysílače. Aby ve stanicích nebyla potřeba použít 24 (respektive 25) krystalových rezonátorů pro 12 kanálů, bylo zapojení trochu jiné. Přijímané pásmo se konvertovalo pomocí oscilátoru s pevným kmitočtem na nižší. Poté zde byla sada (dle osazení) až 12 kanálových krystalů, které konvertovaly přijímaný kmitočet na mezifrekvenční. Pro vysílání se přijímací krystaly modulovaly. K modulovanému základnímu kmitočtu se přičetl kombinační kmitočet na požadované pásmo. V celé stanici tak bylo v osazení plného počtu kanálů maximálně 15 krystalů.

Ovládací skříň VYO311 z vozidla VB

Stanice VXN110 měla stejný externí ovládací pult VYO301 jako její předchůdkyně VXN101 jen s tím rozdílem, že měl levý kanálový volič až dvanáct poloh. Armáda a složky ministerstva vnitra ovšem měly v autech osazené dvě radiostanice, které umožňovaly simplexní provoz na více kanálech i semiduplexní provoz. K tomu účelu byly vozy vybaveny o zvláštní ovládací skříňku s označením VYO311. Ta umožňovala ovládat obě stanice separátně (k dispozici byly dva kanálové voliče) a také druh provozu.

VXM116

Byla v podstatě mobilní stanice VXN110 ve stacionární verzi. Stanice byla instalována do rámu na zeď společně s napájecím zdrojem VYY101 (102), částí selektivní volby a doplňkovým elektronkovým koncovým stupněm o výkonu 45W. Stanice pak byla ovládána

externí ovládací skříňkou umožňující selektivní volbu mobilních stanic, přepínání kanálů, druhu provozu apod. Samotná ovládací skříňka byla pak součástí dispečerského pracoviště a s radiostanicí byla spojena jen pomocí vícežilového kabelu.

Drážní stanice DMZ/DSZ a systém SELEX

Ani dráhy nezůstaly pozadu s vývojem řešení komunikace pomocí tzv. stuhových radiových sítí podél tratí. Od druhé poloviny 50 let byly vyvíjeny různé jednoúčelové stanice, které měly sloužit nejen jako radiové pojítko mezi výpravčím a strojvůdcem, ale také pro účely komunikace na seřaďovacích nádražích. Vznikaly mobilní stanice s označením DMZ11,12,31,33 a základnové (staniční) DSZ. Původní elektronkové koncepce zařízení byly v 60 letech nahrazovány za polovodičové.

Během vývoje byl výzkumným ústavem dopravním konstruován zajímavý systém SELEX. Stanice DMZ/DSZ pracovaly v duplexním i simplexním režimu v pásmu 150 MHz. V klidovém stavu stanice neustále skenovala mezi oběma duplexními kanály a jedním simplexním. Skenování těchto kanálů se zastavilo při příjmu tónu 2900 Hz. Stanice v lokomotivě byla volána pětimístným číslem vlaku pomocí postupně vysílaných dvou-tónů.

Nakonec byl ale celý systém na začátku 70 let nahrazován stanicemi nových řad PR doplněné o systém SELECTIC. Více najdete v článku o historii železniční komunikace.

Nová pásma profesionálních radiostanic

Druhá polovina 60 let znamenala posun i ve využívání radiového spektra. Profesionální služby začínaly opouštět univerzální, ale velmi nevýhodné pásmo 33 až 40MHz (mimochodem i z důvodu rušení těchto pásem televizními vysílači v prvním televizním pásmu 51-60 MHz) a začaly migrovat na pásma vyšší. Současně s vývojem a masivním využitím nových kvalitnějších zdrojů základního kmitočtu PKJ (Piezokrystalové jednotky) a výrazně kvalitnějších selektivních filtrů došlo i ke změnám v kmitočtovém plánování. Přidělovány mohly být nejen kmitočty ve vyšších pásmech, ale také v užších rastrech. Původní radiostanice 50 let umožňovaly bezproblémový provoz s kanálovým odstupem minimálně 100 kHz, v lepších případech 60 či 50 kHz. Nové stanice už umožňovaly rastrovat pásma na poloviční kroky tj. 25 i 20 kHz.

Tehdejší nové rozdělení profesionálních pásem:

  • 33-35 MHz simplexní provoz
  • 44-46 MHz simplexní provoz
  • 73-74,8 MHz simplexní provoz
  • 75,2-84 MHz simplexní i semiduplexní provoz (duplex 4,5 MHz)
  • 150-151 a 154,55-155,5 MHz ČSD
  • 162-174 MHz simplexní i duplexní služby (duplex 4,5 MHz)
  • 235 -260 MHz duplexní provoz – retranslace (duplex 36 MHz)
  • 300-308 MHz a 336-344 MHz duplexní provoz (rastr 50 kHz, duplex 36 MHz)
  • 440-470 MHz simplex i duplex (duplex 10MHz) – toto pásmo bylo jen plánováno

Kmitočtové pásmo 80 MHz

V roce 1964 vyšel nový zákon č. 110 o telekomunikacích z pera ústřední správy spojů. V témže roce vyšel plán na novou organizaci kmitočtů i na ministerstvu vnitra s ohledem na možnosti radiostanic nových řad. V roce 1965 začal postupný přechod z různě nekoncepčně přidělovaných kmitočtů pásma 35 a 40 MHz (za použití radiostanic starých výběhových řad) na jednotné pásmo 75-80 MHz. V tomto novém rozdělení pásma bylo již předpokládáno použití radiostanic nových řad, které umožňovaly přidělovat kanály v rastru 25 kHz. Přechod na nové radiostanice a pásmo rozdělené na nový rastr se týkal i některých služeb typu energetické závody, spoje, dopravní podniky, JZD atd. Pásmo 80 MHz bylo rozděleno v novém rastru 25 kHz v rozsahu 73.000 MHz až 83.975 MHz. Kmitočty byly „kódovány“ do kanálů 0 až 439. Radiostanice ministerstva vnitra měly vždy na štítku vyraženy jen kódová čísla kanálů. Civilní uživatelé měly zpočátku také kódové označení kanálů, ale později byly vyráženy na štítkách konkrétní kmitočty.

Služby typu OÚNZ (Okresní ústav národního zdraví) nebo energetika, měly přidělených 12 kanálů, což odpovídalo tehdejším možnostem vybavení až 12 kanálovými radiostanicemi.

Pro účely ministerstva vnitra bylo k dispozici 2×50 kanálů s tím, že se část spodních kanálů a část horních kanálů používala pro simplexní provoz a část pro semiduplexní provoz. Konkrétní počet kanálů byl vždy přidělen určité složce MV:

  • StB – 15 kanálů
  • VB – 20 kanálů
  • Sledovačka a operativní technika – 13 kanálů
  • ostatní složky MV – 5 kanálů

Horní rozsah 83-84 MHz pak sloužilo pro první experimentální mobilní radiotelefonní spojení s označením AMR. V tomto pásmu bylo přiděleno 5 duplexních párů pro tuto síť. Prakticky byl používán jen jeden pár, než byla celá síť realizována v pásmu 160 MHz.

Kmitočtové pásmo 150-174 MHz

Rozsah 150 až 153 MHz byl k dispozici pro komunikaci na železnici. Jednak se zde odbývala komunikace potřebná pro posun drážních vozidel, ale vznikala tady také již zmiňovaná traťová stuhová síť pro komunikaci mezi jedoucími vlaky a výpravčími.

V segmentu 158 / 163 MHz měly přidělených 5 duplexních párů stanice ministerstva vnitra pro krajskou vykrývací síť a později zde byla vybudována radiotelefonní síť MV.

Kmitočtové pásmo 235-260 MHz

Tento rozsah měl sloužit pro účely StB. Přesněji měly zde být realizované radioreléové duplexní linky, které měly propojovat základnové radiostanice sítí StB mimo hlavní město. K tomu účelu byly vyvíjeny v národním podniku Tesla Přelouč radiostanice s označením ESA 401. V roce 1969 byla tyto síť ale jen na papíře a národní podnik Tesla měla v následujícím roce realizovat zkušební provoz první sítě. Plná výstavba linek měla probíhat v roce 1971. V tomto speciálním rozsahu mělo být přiděleno pro účely MV 20 duplexních kanálů. Na konci šedesátých let zde bylo přiděleno nakonec jen 5 duplexních párů v pásmu 240 MHz.

Agenturní stanice StB (MV)

Státní tajná bezpečnost potažmo MV měla vlastní výzkum a vývoj komunikační techniky. Jednalo se o výzkumný ústav spojovací techniky MV. Ten vyvíjel a vyráběl agenturní stanice a jejich potřebné doplňky. Jelikož nebylo potřeba vyrábět stanice pro účely StB v tak masovém měřítku, celá výroba se odehrávala mimo civilní závody n.p. Tesla.

Hvězda

V první polovině 60 let byly používány malé radiostanice s označením Hvězda 4. Byly to malé stanice pracující na jednom kmitočtu v pásmu 40 MHz. Tyto stanice nebyly dle poznatků využívány striktně jen StB, ale objevovaly se i u příslušníků VB.

V roce 1967 se začala používat ve speciálních státních složkách nová miniaturní radiostanice s označením HVĚZDA 5a. Jednalo se o první stanicí, kterou bychom mohli zařadit díky miniaturizaci rozměrů do kategorie „pro skryté nošení“. Tato stanice byla již skládána z miniaturních modulů po vzoru tehdejších vojenských radiostanic RF12. Parametry této stanice byly ovšem podobné jako u verze IV, tedy jeden radiový kanál v pásmu 40 MHz a výkon jen 300 mW do drátové antény připevněné na tělo agenta.

Další stanice

V šedesátých letech používala StB několik inovovaných typů radiostanic. Jednalo se o přenosnou stanici Venuše II, mobilní radiostanice Kometa II a malou přenosnou základnovou stanici Jupiter II, což byla v podstatě Venuše doplněná o koncový stupeň instalované do přepravního kufru.

Počty radiostanic u MV ČSSR v roce 1970

  • VXV010 – 4956 ks
  • VXW100 – 2963 ks
  • VXN101 – 1431 ks
  • VXN110 simplexní – 2717 ks
  • VXN110 duplexní – 2876 ks
  • VXM116 – 92 ks
  • VAM910 – 6 ks
  • HVĚZDA 5a – 1337 ks
  • VENUŠE II – 851 ks
  • JUPITER II – 266 ks
  • KOMETA II – 309 ks

Verze 1.3